Island 2015 - 19. den
|
27. 8. Německá motorkářka říká, že prý pro nás Island pláče - podle mě jen zase leje (aneb Bič a pryč)
Pro změnu ráno zase mírně prší. Německá motorkářka sice tvrdí, že pro nás Island pláče, al já to vidím tak, že nás spíš vyhání. Ze všech kopuců se valí potoky vody. které se spojují do "malých" vodopádů. Přesunovací dny jsou vždy spojené s trochou nervozity. Podle informací na jízdence jsme se měli řadit na nástupišti na trajekt tři hodiny před jeho odjezdem. Takže v 7:30 jsem v pláštěnce za nepříjemného mrholení statoval s ostatními motorkáři venku. Pravda je taková, že se mi z Islandu vlastně nechce, protože opouštím ostrov s takovým opravdu hodně zvláštním kouzlem. I když je to vlastně nehostinná pustina, tak umí člověka "vtáhnou a chytit". Ale zase se těším na rodinu a kluky v práci, takže žádným sentimentům nepropadám. Naštěstí nás motorkáře na trajekt pustili hned po jeho přistání, takže jsem nestačil ani pořádně promrznout. Při nastupování na trajekt jednou vždy motorky první (vycpávají s nimi různá místa v lodi, kam se auta nevejdou). Tentokrát to bylo poprvé, co byla všechna místa pro motorky narvaná k prasknutí. Motorky byly na sebe namačkané tak, že se mezi nimi nešlo protahnout. Už jsem prakticky profesionál v uvazování motorky těmi špinavými mastnými lodními popruhy. Během pěti minut jsem to měl hotové a utíkal se kouknout na kajutu typu "Couchette". To je teprve ta pravá sardinkárna. V prostoru tak 3x4 metry je ve třech vrstvách uloženo celkem 9 lidí. Kajuty se nachází pod čarou ponoru, takže nemají ani větrání, natož okénko. Na chodbě jsou společné záhody a umývárna. Dolů ke Couchettům vede 72 schodů. Nechtěl bych odtud utíkat proti vodě, kdyby se loď potápěla. Cesta do kabiny a zpět je slušná rozcvička... Cestou směrem na Island jsem se snažil na lodi udržovat jakés-takés dekórum. Teď už to vidím jako takový velký dostavník uprostřed Atlantiku, kde se stejně polovina osazenstva zná. Druhá polovina je v gerontologickém věku někde mezi závětí a kremací. Mladších lidí poskromnu. Je to dost depresivní - cítím se jako "účastnik zájezdu". Takže jsem únavou usnul na stole v restauraci, boty si sundavám, kde mohu. Whisky usekáváme z placatice schované v kapse. Prostě se nechovám úplně nejspolečenštěji. Ale vlastně ani ostatní spoucestující to nedělají jinak. Depresivní a dlouhou cestu si zpříjemňujeme občasnou konzumací různých alkoholů (pivo, whisky, víno). Je to zejména proto, abychom přežili noc v tom sardinkové noclehárně. Samozřejmě vše v malém množství :) Taky na mě doléhá slušná fyzická únava. Hlava si odpočinula, tělo dostalo co proto, a to je dobře. Přeci jen má motorka 250 kg, v průměru se teplota pohybovala okolo 10 stupňů, prakticky každou noc jsem spal ve stanu v rukavicích a čepici, taky jsem nejedl zrovna ideálně. Fyzicky jsem zralý na další dovolenou v Bibione :) Protože jsem nepodcenil "přípravu", tak jsem v noci spal opět jako malá jikra v břiše téhle ohromné mořské mámy. |
|
